S Alice jsme se domluvili, že na celý listopad někam vyrazíme za teplem lézt a objevovat. Mě by bývala stačila Evropa, ale Alice chtěla něco exotičtějšího, dobrodružnějšího, tak volba padla na Maroko, o kterém jsme toho oba už hodně slyšeli. Dohodli jsme se, že vynecháme letadlo a vyrazíme mojí starou rezavou ale milovanou dodávkou.
Už před výletem jsem si zjistil a na místě se potvrdilo, že do Maroka se za lezením jezdí především na vícedélky a ne na sportovky. Nějaké tam jsou, ale nic za čím by stálo jezdit tak daleko. V Maroku jsou teď čtyři větší rozvinuté lezecké oblasti. Tři jsou v horách Atlasu: Todra, Tafraoute, Taghia a za zmínku stojí i oblast Caiat, která je na severu v pohoří Rif. Maroko není malá země a vzdálenosti mezi těmito oblastmi jsou celkem velké. My jsme si naplánovali návštěvu i jiných než lezecký míst, zkusit nějaké to surfování a paragliding na pobřeží, takže jsme se rozhodli nejet nutně za každou cenu do všech těch lezeckých oblastí.
Na přelomu října a listopadu jsme tedy vyrazili z Chamonix směr Algeciras ve Španělsku, odkud vyplouvá trajekt do Ceuty na severu Afriky. Španělsko jsme profrčeli jen se zastávkou na spaní s tím, že tady strávíme pár dní po cestě zpátky. Po čtyřhodinovém utrpení na španělsko-marocké hranici jsme se konečně ocitli v Maroku. Díky bohu za Schengenskou dohodu v Evropě! Konečně začala naše Marocká pouť. Přiznám se, že první pocity jsem měl trochu smíšený. Na jednu stranu překvapivě luxusní silnice a dálnice a na druhou stranu odpadky, plast a bordel všude, kam se podíváš, a na to jsem já jakožto zhýčkaný Evropan citlivý. Další velký zážitek bylo řízení. Na marockých silnicích je pořád živo, kromě nepředvídatelných aut je všude spousta chodců, koz a psů. Přebíhání dálnice je běžná věc a krajnice silnic i dálnic jsou tady pěší i posedávací zóna, musíš tady být pořád ve střehu a v noci třikrát tolik. Dál jsme byli překvapení jak moc je tu všudypřítomná francouzština. Jasný, Maroko je bývalá francouzská kolonie, ale ta míra nás prostě příjemně překvapila.
První lezeckou zastávkou byla Taghia, cestou tam jsme si dali pár zastávek na jídlo, nákup a kulturu v různých neznámých městečkách, kde nejsou zvyklý vidět cizince. Trhy v těchto místech byly vždy ten nejlepší zážitek. Stany, stánky, ruch, smlouvání, spousta skvěle i ohavně vypadajícího jídla a věcí. My dva blonďatí Evropani jsme v davu Maročanů trochu vyčnívali, ale všichni k nám vždycky byli velmi milí a vesměs jsme se všude cítili vítání. Akorát Alice se často ptali, jestli je tu sama a kde má manžela.
Až do samotné Taghie jsme dojeli autem. Jednoduchá stěrková cesta pro auta je novinka posledních dvou let, předtím bylo nutné jít dvě-tři hodiny pěšky s bagáží na oslech z vesnice Zaouiat Ahansal. Taghia je malá berberská vesnice s cca padesáti domky a se zhruba 150 obyvateli v údolí plném strmých oranžových vápencových stěn a kaňonů. Leze se tady už asi 50 let, nejvíc cest, především sportovních vícedélek, tady vzniklo za posledních 20 let. Jsou tu především velké strmé stěny plné těžších sportovně nebo polosportovně zajištěných cest v obtížnostech cca 6c-8b v délkách 300-800 metrů. Sportovně odjištěných cest v ranku 6a-6b je tu málo, v lehčí klase jsou cesty spíše po vlastním a často divočejšího horského charakteru. Aby si tu člověk zalezl v těch nejlepších stěnách, tak je dobré solidně lézt alespoň 6c-7a vícedélky.
Bydlí se u místních, kteří už jsou na lezce za ty roky zvyklí a vlastní domy častokrát rozšířili o ubytovací prostory. Dá se říct, že vesnice už je napůl živá z lezeckého turismu a rychle se díky tomu rozrůstá. Velký boom lezců nastal v posledních 5 letech. My jsme tu potkávali dalších několik desítek lezců z celé Evropy a když už Taghia nemá tu samou atmosféru nově objevené lezecké oázy jako před 20-30 lety, tak je to přenádherné místo s pohodovou atmosférou, svět sám pro sebe. S Alicí jsme tu vylezli několik nejklasičtějších stěn jako Paroi de Source, Taoujdad, Oujdad, Paroi de Cascade,… ale je tu toho tolik a tak krásného, že se budeme muset vrátit a na delší dobu. Já už mám v hlavě list těžších cest, do kterých se příště chci podívat, jelikož s Alice jsme tenhle výlet lezli jen lehčí klasiky a na větší věci jsem tu parťáka neměl. Po 9 dnech jezení stále stejného tažínu jsme si řekli, že se vydáme někam dál po Maroku za surfováním.
Po dalším dobrodružném řízení jsme se z klidných hor Atlasu ocitli na pobřeží oceánu tepajícího životem a turismem. Jakožto úplní začátečníci jsme navštívili dva profláklé surfařské hotspoty plné Evropanů Taghazout a Imsouane. Moře a pláže plné lidí byla velká změna, ale vlastně nás to hodně bavilo. Jiný sport, jiná krajina, jiná kultura. Po pár dnech vcelku úspěšné snahy se neutopit a zkusit se svést na pěně vln jsme se začali pomalu přesouvat podél pobřeží na sever. Pobřeží mezi Agadirem a Safi je krásné a stálo za to si ho projet.
Druhá lezecká zastávka na naší cestě bylo pohoří Rif s lezeckou oblastí Caiat-Talembote. Tady jsme si nakonec tolik nezalezli, protože se zkazilo počasí, ale určitě se vyplatí sem zajet na některé těžší vícedélky. Skála tu tvoří v celé délce několika set metrových stěn čoréra, krápníky a děry, takže se jedná o hodně zajímavé a atletické lezení. My jsme po trošce sportovního lezení krápníků v dešti dali restday v krásném městě Chefchaouen, které je proslulé svojí modrou barvou. Po další dávce turismu a trhů jsme se rozhodli zkrátit pobyt v Maroku a ujet vlně horšího počasí do Španělska.
Zbýval nám týden tripu a já hned věděl, kde ho chci strávit bez dalšího přejíždění, v Albarracínu! Mezi bouldristy velmi známa bouldrová oblast. Borovicové lesy, oranžový písek, lezení všech úrovní a pohoda. Já jsem příšerný bouldrista a na bouldering jsem bohužel vždycky trochu plival, ale teď mě baví čím dál víc. S přibývajícími ambicemi ve skalním lezení to zároveň beru jako perfektní trénink na lezení na lano. Byla to další zastávka v jiné krajině, jiném sportu, jiném vesmíru. Během týdne jsme si krásně rozedrali kůži na prstech, pováleli se na matracích a vylezli pár dvoumetrových šutrů. Super! Doporučuju všem alpinistům. A tak jsme mohli v klidu odjet zpátky domů.
Hodně nás bavilo, jak jsme během měsíčního roadtripu prostupně proměňovala krajina, lidi, architektura a i naše aktivity. Jsme rádi, že jsme si Maroko a Španělsko střihli ve formě roadtripu. I když je to teda hodně řízení, tak nakonec jsme toho viděli a zažili tolik, že určitě nelitujeme.
Fotky: Archiv Dannyho Menšíka
Komentáře (0)
U tohoto článku není žádný komentář.
Komentáře může vkládat pouze přihlášený uživatel.